Turín

Chladný vítr vál od Alp, jejichž zasněžená temena se bělala na obzoru v dálce za městem. Akáty u cest už začínaly žloutnout, nejeden lísteček se třepotal vzduchem, kdykoliv vítr hrábl do větví stromů prudčeji. Jenže akáty, kaštany a platany královského města Turína prožily již mnoho podzimů a nechají si trpělivě cuchat zežloutlou kštici. Také řeka na okraji města plyne tiše, když u starého mostu před domkem mýtného zastavuje venkovský povoz, krytý formanskou plachtou. Mýtný vyšel ze dveří, vozka ho pozdravil pošinutím čepice do týla a bičem ukazoval dovnitř vozu.

„Jako obvykle," řekl stručně. „Drůbež a tak dále, pro trhovce. A ještě něco," jako by se dodatečně rozpomněl, „študenta vezu, to jako navíc a ne na trh." V tom se z pod plachty ozval svěží chlapecký hlas: „Strýčku, už jsme v Turíně?"

„Právě vjíždíme do města, Niku. Prospal ses dobře?"

Zpod plachty vyhlédla pěkná chlapecká tvář. Kštice tmavě kaštanových vlasů padala chlapci do čela, nad uchem se zachytilo stéblo slámy. Pod pěkně narýsovaným obočím zvesela se rozhlížely bystré modré oči. Však také bylo nač se dívat.

Strýc ukázal bičištěm na věž, která se bělala za palácem. „To je hlavní kostel, Niku. Bazilika svatého Jana Křtitele. Tam je vzácná památka - Kristova rouška, plátno, do kterého prý byl Pán Ježíš zahalen, když ho sňali s kříže."

Nik oživl. „Don Cugliero nám o tom jednou vypravoval, že to plátno našla ve Svaté zemi před dávnými časy matka císaře Konstantina, svatá Helena, a přivezla je do Itálie. Na plátně jsou viditelné stopy krve a otisky ukřižovaného těla. Strýčku, nemohli bychom tam odbočit?"

„I co tě nemá! Musím dovézt zboží na trh včas. Však se do baziliky ještě dostaneš kolikrát, když teď budeš bydlet v Turíně."

Dojeli k okraji velkého tržiště, které se rozkládalo poblíž Porty Palatiny. Jeden z kramářů již volá na strýce formana: „Dobrý den, Bartolomeo! Jedeš tak právě včas."

Zatímco forman předává překupníkovi koše s máslem, vajíčky, kuřata a jiné dobroty z kastelnuovského venkova, Nik vytáhl z kapsy kukuřičnou placku, přežehnal se a s chutí se do ní zakousl. Poté strýc Bartolomeo vzal opratě opět do rukou a řekl hyjé!

Koně zabrali, vůz se opět rozhrkotal. Nik šel vedle strýce Bartolomea, ale když přejeli tržiště, oba se zase usadili na voze. Jeli kolem rozestavěného domu, Nik se pozorně dívá, zdali tu někde mezi zedníky neuvidí Tonia, ale pak si vzpomene, že Tonio už přece na stavbě nedělá. Brzy vjeli na cestu, u které už bylo domů méně, zato více stromů. Místy se prostíral úhor.

„Nezabloudili jsme, strýčku?" stará se Nik. „Kdepak bych zabloudil? „To jsou starosti! Jako bych nevěděl, kam jedu," bručí strýc Bartolomeo. „Vždyť don Bosko bydlí v bývalém Pinardově domě."

Jeli kolem velké zahrady, bylo v ní několik skleníků, u plotu dva dělníci přerývali záhon. Jeden z nich se právě narovnal, otřel si čelo a podíval se k cestě. „Hej, hej!" zavolal zvesela. „Čao, Niku! To jsou k nám hosti!" hulákal a hnal se k východu ze zahrady.

„Tonio!" radostně zvolal Nik. „Tak přece se vidíme." Strýc Bartolomeo trhl opratěmi, aby zastavil. „Vítej, chlapče! Tak ti konečně vezu kamaráda." „Já vás vítám oba do Turína," Tonio si otíral o kalhoty začernalou dlaň, aby ji podal krajanům. Já teď pracuji tady, pokud není nic nutného v oratoři. K večeru se uvidíme, však teď budeme bydlet pod jednou střechou." „Ty, jaké to tam je?" neodolal Nik zvědavosti. „Prima," zubil se Tonio. Byl z něho urostlý mládenec, ale oči měl pořád chlapecké. „Však se dočkáš a uvidíš sám. Večer si povíme víc." Tonio odběhl, však se již druhý zahradník po něm točil, kdeže to klábosí.

Vjeli do dvora, v čele stála dvouposchoďová budova. Připadala Nikovi, proti jejich skromnému domku v Mondoniu, jako zámek. „Tak jsme tady. Pěkně to tu don Bosko přestavěl, jen co je pravda. Tady vedle kostela to začalo," strýc Bartolomeo ukázal bičem na dlouhou nízkou stavbu. „Vlastně to byla Pinardova stodola, než v ní don Bosko našel první útulek pro svou klukovskou rodinu."

„Strýčku, tady je krásně!" vydechl Nik nadšeně. Starý forman se usmívá do vousů. „Bodejť by nebylo, v Mondoniu takové nádvoří nenajdeš. Ten starý Pinardův dům byl na spadnutí, hochu, stodola k ničemu, hlavu by sis přizdobil boulí, kdybys do ní lezl, jak byla nízká. To byly začátky našeho krajana. Nejdřív koupil kůlnu, pak celý dům. A co měl? Jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou. Jenže měl Pána Boha a ten už věděl, po kom donu Boskovi peníze poslat. Přestavět to musel, to dá rozum. Původní dům pro tolik chlapců nestačil a prý částečně spadl sám. My v Kastelnuovu to všechno víme z první ruky, Josef Bosko tam bývá každou neděli na ranní."

Na nádvoří se objevila stará venkovská žena. Bílý čepeček stínil vysoké čelo, pod kterým se usmívaly vlídné tmavé oči. Zamířila k hostům. „Pěkně vítám z rodného kraje," usmála se matka Markéta na Nika i na starého Bartolomea.

„Dobrý den, Markéto Bosková," pošinul si forman čepici z čela. „Tuhle ti vezu přírůstek ke stolu," palcem ukázal na Nika, který v rozpacích hleděl z jednoho na druhého.

Tak tohle je maminka dona Boska. Začervenal se, když přál také dobrý den. „Než si s donem Boskem pohovoříš, strýc Bartolomeo se posilní. Ty půjdeš do jídelny s ostatními chlapci, nemáš-li už teď velký hlad," řekla matka Markéta.

Nik řekl, že nemá, a tak ukázala Nikovi, kudy po schodech vyběhnout do druhého patra k pokoji dona Boska.

Schody utíkaly Nikovi pod nohama, tak se chlapci alespoň zdálo, když si najednou uvědomil, že už je nahoře.

„Čao, bažante! Že jdeš k donu Boskovi a nevíš, kudy k němu tesař nechal díru?" Třepí Nika po rameně. „Abys věděl, s kým máš tu čest, já jsem Renzo. A jak tobě říkají, velevážený?" Nikovi se veselý hoch zalíbil. „Ego sum Dominicus Savio."

„Fuj, ty seš ale našprtaný latinou," povážlivě pokyvoval hlavou Renzo, jako by konstatoval nakažlivou nemoc. „Pokud jsem té učené větě porozuměl, vydáváš se za Moudrého Páně, což mé mozkové kůře nahání husí kůži."

„Ale já se opravdu jmenuju Dominik Savio." „Vážně? Tak to mudrctví máš jako dědičné zatížení po otci," soucitně pokračoval Renzo. „Co se dá dělat. A jak se ti říká tak po lidsku?" „Všeobecně Nik. Snad se ti to bude líbit víc." „Až budeš mít raport u dona Boska za sebou, přijď do jídelny. Budu ti držet místo vedle sebe, jestli chceš."

„Výborně, jsem pro. A kde je pokoj dona Boska?" „Právě jsem byl u něho. Zaklepej na tyhle dveře." Nik přikročil ke dveřím s bušícím srdcem. Nesměle zaklepal zatímco Renzovy podpatky dupaly po schodech, vcházel Nik do světnice dona Boska. „Dobrý den, done Bosko!" „Pěkně vítám," odpověděl příjemný hlas. Don Bosko seděl u psacího stolu nad papíry. Na stole byla soška Panny Marie, na zdi visel velký kříž a pod ním stálo klekátko. Don Bosko dopsal větu a vzhlédl od papíru. „Hleďme, náš malý Nik! Pojď jen blíž a sedni si u mně!" Je vidět, že i don Bosko má z tohoto shledání radost.

„Tak jsi šťastně dojel. Jakpak se ti cestovalo? Máš nějaké přání, pokud se týče pobytu u nás?" Nik sedí proti knězi, všechny rozpaky jsou ty tam, je mu, jako by seděl proti tatínkovi, slova mu sama plynou ze rtů: „Done Bosko, chtěl bych se u vás mnoho naučit, dobře studovat a vůbec, udělejte ze mě něco pořádného. Víte, takové pěkné šaty pro Pána Boha, jak jsme o tom mluvili spolu v Becchi. Já vás chci poslechnout ve všem, co mi poradíte."

Don Bosko se dívá na chlapce se zájmem. „Mám radost, Niku, že jsi zde. Myslím, že si spolu budeme dobře rozumět. Vynasnažím se, abych ti byl dobrým rádcem." „Done Bosko, musím se vám přiznat, že z latiny toho ještě mnoho neznám. Probírali jsme s donem Cuglierem jen začátky. Například, nerozumím dobře tomu nápisu tam nade dveřmi."

„Přečti mi jej nahlas Niku, a přeložíme jej společně." Nik zvolna čte: „Da mihi animas, caetera tolle." Pak se pokouší o překlad nejdříve sám. „Animas jsou duše, da je rozkazovací způsob od dáti, mihi - to je mi. Tedy - Dej mi duše, caetera tolle - nevím."

„Každý začátek je těžký, Niku, a kdybys už všechno uměl, nepotřeboval by ses učit," řekl don Bosko a začal vysvětlovat ta dvě neznámá slůvka. „Už vím. Dej mi duše, ostatní si vezmi!“ Nik se zamyslil. Pochopil, proč je tato světnice tak chudá. „To tedy znamená, done Bosko, že se ani tak nestaráte o peníze, jako o to, aby duše kluků, kteří tu bydlí, byly v pořádku," rozjasnil Nik oči radostí, jako by rozluštil těžkou hádanku.

Don Bosko je s Nikovým výkladem nápisu docela spokojen. „Jsou to oblíbená slova svatého Františka Saleského, kterého jsem si zvolil za ochránce a za svůj vzor. Když se don Bosko objevil s Nikem na hřišti, křik kluků se nikterak neztišil.

„Chlapci!" zvýšil don Bosko slavnostně hlas. „Máme o jednoho člena naší rodiny víc. Představuji vám zde nového kamaráda - Nika Savia. Mějte ho rádi, je to můj krajan." A než se nový člen klukovské rodiny nadál, už ho drželi za ruce i za nohy. Rozhoupali Nika a najednou hop! Octl se na něčích ramenou, tak tak že se zachytil pačesaté hlavy a už s ním dvounohý komoň uhání po hřišti, popoháněn konvojem dvořanstva a veselými výkřiky. Když Nika opět postavili na zem, skoro se mu z toho všeho točila hlava. Don Bosko se smál: „Tak, Niku, křest nováčka bys měl za sebou. Tohle si musí každý vytrpět, abychom viděli, že není buchta z tvarohu, ale pořádný kluk."

„Kdepak já a buchta," zubí se Nik. „Já jsem spíš vojenský komisárek." U nohou dona Boska zahlédl Nik svůj míč, který mu při té divoké jízdě vypadl z rukou. Popadl míč a vyhodil jej vysoko nad hlavy chlapců: „Kdo hodí výš než já?" Než skončila polední přestávka, Nik už byl mezi chlapci doma.