Stěhování do Mondonia a nová škola

Jednoho dne přišel Karel Savio domů, že by mohl mít lepší práci, ale že se budou muset přestěhovat do Mondonia. Mamince Brigitě se líbil domek, který byl větší, a protože se ke čtyřem dětem, které už doma běhaly, mělo brzy přidat další, bylo rozhodnuto. I Dominikovi odpadlo denní docházení do školy, protože v učení bude pokračovat u dona Cugliera v nové škole.

Koncem roku 1852 se Dominik rozloučil ve škole a s donem Allorou. Však z Mondonia k nim daleko mít nebude, někdy se na spolužáky přiběhne podívat.

Nik už chodil do nové školy celý měsíc, když se maminka Brigita odhodlala zajít za učitelem a poptat se na Dominika. „Dominik? Toho můžu jen pochválit. Nikdy jsem ještě tak vzorného žáka neměl. Chování vašeho Dominika je také vzorné, slušný, zdvořilý, milý. Můžete mít z chlapce radost, matko.“

Brigitu chvála na chlapce hřála, nejraději by vběhla do učebny a přitiskla svého syna do náruče. Ale to nesmí. Tak se alespoň sehne k ruce dona Cugliera, aby na ni vděčně vtiskla políbení.

Nik chodil do školy v Mondoniu daleko raději než v Kastelnuovu. Spolužáci byli lepší a také vyučování bylo důkladnější a zajímavější. Mezi kluky se o přestávce nevedly sprosté řeči a hned od začátku si spolužáci Dominika oblíbili.

Ve třídě je nezvyklé ticho a oči dona Cugliera se dívají z jednoho kluka na druhého. „Kdo to udělal, ať se přizná! Nikdo? Dobrá, dám vám tedy čas na rozmyšlenou do konce vyučování.“ Dino napsal do sešitu chybné slovo, když ho chtěl přepsat, udělal kaňku a když ji chtěl slíznout, slíznul tak jednu od dona Cugliera. Nikovi je Dina líto, ví, že má namále, vždyť on měl ten nešťastný nápad. Za to teď Dino vylítne ze školy a co z něho bude? Vzývá Anděly strážné, svého i Dinova, aby mu poradili, jak zachránit kamaráda.

Jako by se Anděl strážný změnil ve Stefana, za Nikovými zády se ozývá důrazný šepot: „Poslyš, Niku, vezmi to na sebe! Tebe za školy nevyhodí.“ Nik strnul hrůzou, co si don Cugliera pomyslí? Lítost sevřela Nikovi hrdlo, ale šepot Anděla strážce na něj doráží Stefanovým hlasem.

O přestávce Dino sedí na lavici jako zařezaný. Pak se nahne k Nikovi. „Niku, já budu doma hrozně bit, tatík mi sedře kůži s těla.“ Nik cítí, jak se mu srdce naplňuje lítostí. „Neboj, Dino, já to vezmu na sebe.“ Jen to vysloví, mihne se mu hlavou myšlenka, co na to řekne maminka. Ale v zápětí mu napadá – což Pán Ježíš nebral hříchy jiných na sebe? Dal se za nás ukřižovat.

Když vyučování skončilo, don Cugliero se zeptal? „Nu?“ Stefano vykročí z lavice a řekne: „ Všichni jsme to udělali, do jednoho a vedl nás Nik.“ Nik vystoupil z lavice, jen na krok, aby dal najevo, že se tomuto obvinění nebrání. Sám neřekl nic, mlčky se jen díval k zemi. Don Cugliero nechtěl věřit vlastním uším, že by Dominik něco takového udělal. To je tedy rána! Chlapec, červený až po krk, sehnul hlavu ještě níže. Ani slůvko nevyšlo z jeho pevně sevřených úst. Učitel si to vykládá jak vzdor. „To nemáš ani slovo na svou omluvu? Naštěstí je to tvé první darebáctví, jinak bych tě musel ze školy vyloučit. Takto ses vyloučil – z mého srdce. Ano, tak jest.“

Dvě velké slzy se skutálely po chlapcových lících. Starý učitel odchází ze třídy neusmířen. Uvědomil si, že nedal ani Nikovi trest, vrátil se tedy a přikázal, aby opsal tři stránky z katechismu. Hlídat poškoláka nebude. Byl si jist, že Nik po škole zůstane, ale cítí někde na dně duše, že je sám se sebou nespokojen. Jako by něco nebylo v pořádku.

Toho dne přišel Nik ze školy domů hodně pozdě. Sestřičky už ho čekaly a vyprávěly mu, že kocourek škrábl Mařenku a Vilík se dnes prvně sám posadil. Nik je rád, že se ho nikdo neptá, kde byl tak dlouho. Tatínek jde naštípat dříví a Nik mu jde pomoct. Pořád přemítá, jestli udělal dobře.

Až za několik dnů se don Cugliero dozví, jak to doopravdy bylo. Po nedělním obědě si dopřává trochu spánku, ale předčasně ho přetrhne dotěrná moucha. No nevadí, alespoň si pro žáky připraví nějakou latinskou průpovídku. Don Cugliero se postavil k oknu, všude bylo ticho, náves byla prázdná. Najednou to ticho bylo protrženo chlapeckými hlasy. Kluci si povídali, jak to vlastně ten den bylo. Stefano si myslel, že se Nik nechtěl přiznat a proto začal mluvit jako první. Jenže Nik není zvyklý lhát a v tom byla ta potíž. Donu Cuglierovi se rozjasnilo v duši. Musí si vše do zítřka pořádně promyslet, aby to Nikovo hrdinství nějak nepokazil.

Příští den se stále jen usmívá, s chlapci žertuje a Dina kráká za ušima jen tak pro zábavu. Nik nechce věřit vlastním očím. Až ke konci vyučování, po obvyklé děkovné modlitbě, don Cugliero zvážněl. „Niku, ty zůstaneš tady. Až byla učebna prázdná, povídá mu: „ Ty jsi mě oklamal, Niku.“ „Já, done Cugliero?“ Nik těká nejistě očima kolem. „Ano, říkal jsi, že jsi navedl kluky, aby naplnili kamna sněhem a to nebyla pravda.“ Nik se podívá učiteli zpříma do očí. „Já přece neřekl ani slovo, to Stefano. Prosím vás, já vás nechtěl oklamat. Já nechtěl lhát, proto jsem raději mlčel. Pán Ježíš také mlčel, když Židé na něho žalovali. A také proto, aby Dino nebyl doma bit. Prosím, netrestejte Dina, on toho beztak lituje a snaží se dělat dobrotu. A nebo dejte trest mě.“

Dobrá, dohodnou se tedy. Dino zůstane ve třídě, ale Nik bude muset jít ze školy pryč. Nik se polekal, takový trest si nepředstavoval, být vyloučen ze školy, co tomu řekne maminka a tatínek? „Neplač, chlapče, já tě přece ze školy nevyloučím, ale doporučím tě do školy lepší. V Turíně je proslulým vychovatelem mládeže don Bosco. Myslím, že si budete spolu dobře rozumět. Ještě dnes mu vše o tobě napíšu. Chlapcům nic neříkej, ale doma musíš o tom s rodiči pohovořit. Jen s jejich svolením, tak jest, jen s jejich svolením můžeš do Turína. Teď už utíkej domů.“

Když Dominik Savio vyšel z učebny, starý kněz se postavil k oknu. Zamyšleně se díval za chlapcem, který přecházel náves a bezděky zašeptal: „Bůh ti žehnej, milý malý světče!“

Domeček na vybarvení pro děti lze stáhnout zde.