První svaté přijímání

Malý Nik zná již celý katechismus nazpaměť. Mohl by z něho zkoušet dvanáctileté školáky, kteří se připravují na první svaté přijímání. Nikovi je teprve sedm, musí tedy čekat ještě pět let na svůj velký den.

Jednoho dne z ničeho nic pan kaplan řekne: „Niku, chtěl bys jít k prvnímu svatému přijímání už letos?“

To je otázka! Ovšemže by Nik chtěl. Ale pan kaplan asi jen tak žertuje.

Pan kaplan se však tváří docela vážně: „Udělal bych u tebe vyjímku, Niku. Pan děkan z Kastelnuova by jistě k tomu svolil, kdybychom ho poprosili.“ Nik mlčí. Ještě stále nechápe – copak by to bylo možné? Pro jistotu se ještě zeptá s prstíkem, namířeným na sebe, aby to bylo jistojisté, že se jedná opravu o něho: „K svatému přijímání? Já? Letos?“

„Ano, ty a letos.“

Tu se Nik rozzáří. Nohy mu poskočí sami od sebe ke dveřím, už už aby letěl mamince zvěstovat tu ohromnou novinu. Ve dveřích se ještě otočí, včecen zrůžovělý vzrušením: „Done Zucco, děkuji vám!“ A peláší. Tentokrát se ani neohlídne. Vletí domů jako vítr, i pozdravení zapoměl, a už se to z Nika řine:

„Mami, víš co je nového? Půjdu k svatému přijímání už letos. Pan kaplan říkal, že, že pan děkan, no, že dá svolení, když už umím tolik, co ti velcí kluci.“ Potom Nik roztočí Rajmičku, až jí sukýnka vlaje, Mařence vlepí pusu a udělají jí beran – beran – duc do čílka. To je radosti v domě kováře Savia! Odpoledne běží Nik tatínkovi naproti o čtvrthodinu dříve, až na konec vesnice pod pec, a když mu vyklopí tu novinu, tatínek mu potřásá rukou jako dospělému.

„To už jsi, Niku, opravdový křesťan, když budeš přijímat. Taky se musíš podle toho chovat.“

Toho večera nemohl Nik štěstím usnout. Cítil se velmi vyznamenán. U zpovědi už byl několikrát, ale k svatému přijímání přece všechny děti jdou až ve dvanácti letech. Jen on, on jediný půjde letos, ač mu bylo teprve sedm. A zase se mu vracela na mysl slova maminčina – musíš mít srdíčko jako svatostánek, pak bude Pán Ježíš u tebe rád. Svatostánek je Ježíšova světnička, obklopena krásnými květinami a hořícími svícemi.

Nik svůj svatostánek obklopí květinami dobrých skutků Vyčistí tatínkovi boty bez pobízení, nanosí mamince vodu a dříví, nebude čekat, až mu maminka o to řekne, a babičce Passeriové půjde na nákup, také by jí mohl zamést dvorek. Při vymýšlení dobrých skutků nakonec usnul.

Dominik se nemůže nabažit svého štěstí, mluvil by jen o tom. Maminka ale nemá čas celý den Nika poslouchat. Mařenka postonává a pořád pláče.

Konečně je tu slavný den, jeho srdíčko bude svatostánkem. Maminka připravila Nikovi sváteční šaty. Na rukáv kabátu mu navlékla bílou hedvábnou pásku, symbol čisté duše, jak bylo zvykem u chlapců, kteří prvně přijímali.

Do kapsy Nikovi vložila čistý kapesník a do ruky zcela novou, v městě koupenou modlitební knížku. Knížka měla černé, lesklé desky a zavírala se na kovový zámeček. Vypadala jako krabička. Nik se už nemůže dočkat, až se z té krásné knížky bude modlit. Maminka mu ještě uhlazuje husté, tmavě kaštanové vlasy – tak, jsi hotov.

„Nemohl bych už jít předem, maminko?“ Ví, že je ještě hodně brzy a maminka má ještě mnoho práce. „Tak jdi napřed, Niku, třeba už někdo ze vsi půjde s tebou, ale dej pozor, ať se cestou neumažeš! A kdybys šel sám, tak se cestou modli!“

Dominika něco uvnitř blaženě hřeje. Jako by tam u srdíčka už svítilo malé, neviditelné sluníčko.

Jestli pak měl Pán Bůh včera ze mě radost, když jsem prosil maminku – prosím pěkně, odpusť mi všechno, čím jsem tě kdy zlobil, já se už určitě polepším? Tatínkovi jsem to řekl také. Maminka měla hned slzy v očích a prý toho moc na odpuštění není, jen zůstaň vždy tak hodný. Tatínek řekl jen – nono, dobrá, dobrá a nějak divně mrkal očima.

Nik je rád, že jde po silnici sám. Z kapsy vytáhl růženec a začíná se modlit. Nemusí se bát, že by zabloudil. Ve městě Kastelnuovu už byl několikrát.

Za tři růžence a ještě kousek byl Nik ve městě. Projde tržištěm, které je v neděli prázdné, a pak stoupá do kopečka ulicí, lemovanou domy s vývěsnými štíty řemeslníků, skoro v každém domě je malý krám či dílna.

Nik našel kostelní dveře ještě zavřeny. Vadí to? Nevadí. Nik si klekne na schody u dveří, sepne dlaně a skloní rozcuchanou hlavu. Maminka mu ji sice učesala, vlasy navlhčila vodou, aby lépe držely, ale cestou mu do nich vjel větřík a shodil mu kštici do čela. Ani to nevadí. Hlavně, že pod čepcem jsou myšlenky pěkně uspořádané. Řadí se jedna ke druhé jako vojáci a už pochodují z pod čela na rty. Až se Nikovi pusa pootevřela, jak se mu z ní derou slova. Dominik vjede rukou do kapsy – tužku, honem, aby se mu ty pěkné myšlenky neztratily. Zapíše si je. Na první stránku do nové modlitební knížky.

Nik píše. Ani si neuvědomusje, že si bezděky sedl na paty. Trochu si při psaní pomáhá i jazýčkem, který mu horlivostí povyběhl z pusy.

Na čisté stránce se objevují slova:

Předsevzetí:
Budu chodit často ke zpovědi a k sv. přijímání.
Budu vždy světit neděle a svátky.
Za své nejlepší přátelé chci mít vždy Pána Ježíše a Pannu Marii.
Raději smrt nežli hřích!

Znovu si přečetl to, co napsal. Pak vložil tužku do kapsy a knížku zavřel. Tak a je to. Černé na bílém. Smlouva. Nik dá Pánu Bohu předem jako dárek tato předsevzetí. A Pán Bůh mu dá sílu, aby je dodržel. Nik dá Pánu Bohu své srdíčko jako zlatý domeček a Pán Bůh mu dá do domečku svého Syna, Pána Ježíše. A budou navždy přáteli. To je přece nesmírně krásné. Děkuji ti, Pane Bože, že jsem zde a že ten slavný den už je zde taky.